Žijeme ve světě, který není pro náš druh přirozený. Opustili jsme původní malá vesnická společenství, ve kterých spolu dohromady žilo cca 40 lidí, a místo toho jsme se většinou nastěhovali do městeček a měst, kde často neznáme ani vlastního souseda. Ve velkých městech panuje anonymita a lidé se snaží být nenápadní a neviditelní, tak jako se snaží „nevnímat“ lidi kolem sebe. Na svých pracovištích a ve svém bydlišti, případně na nějakém zájmovém sdružení si vytvoříme tu svou síť „čtyřiceti“ osob, které tvoří naši prapůvodní vesnici. Náš kmen, naši záchrannou síť.
Ale zbytek života, žijeme v neustálém stresu, který přináší každodenní setkávání s obrovským počtem „cizích“ lidí, často musíme potlačovat už od raného dětství prvotní reakci na stres, kterou je útok nebo útěk, nemůžeme svobodně vyjadřovat emoce – učíme se potlačovat vztek, smutek, dokonce i radost, své strachy, naučíme se postupně nedůvěřovat své intuici, svému úsudku, naučíme se nedůvěřovat druhým.
Podpory se nám velmi často nedostane už na té nejhlubší úrovni – od prvních lidí, se kterými přicházíme do styku – našich rodičů. Naši rodiče (nebo třeba jen jeden z nich) nám často neumějí poskytnout bezpodmínečné přijetí, neumějí nám dát bezpodmínečnou lásku. A tak se učíme potlačovat svoje reakce, reagovat „statečně“ na příkoří, která se nám dějí, jsme „hodní“ a „poslušní“, jsme „silní“ a navenek nedáváme najevo nic, „držíme hubu a krok“ abychom své okolí neobtěžovali, ve strachu, že pokud bychom se zachovali podle našeho vnitřního pocitu, nebyli bychom ostatními přijati, ba dokonce, že bychom za své projevy mohli být odsouzeni. A tak prožíváme menší či větší traumata, která si buď uvědomujeme a snažíme se s nimi pracovat (třeba prostřednictvím jógy, meditace, pravidelných procházek v přírodě atd.) nebo jej zasouváme do pozadí a po nějaké době tyto potlačené, nastřádané stresy a traumata způsobí v našem těle psychické či fyzické obtíže.
Mnoho psychických i fyzických problému je pro psychoterapeuta vysledovatelná z jazyka těla, unikátního způsobu diagnostiky řeči těla, a tělo je rovněž nástroj pro psychoterapeuta, jak pomoci. Ideální stav psychoterapeut-klient je dle mého bezpodmínečné přijetí ze strany psychoterapeuta. Vytvořit pro klienta bezpečné a pravdivé prostředí, ve kterém se může otevřít a sdílet své obavy, strasti, traumata beze strachu, že bude souzen či odsouzen, vědomí naprosté diskrétnosti psychoterapeuta, vědomí, že se můžete bez přerušení vyjádřit, že budete vyslyšeni.
V psychoterapii mne nejvíce inspirovaly metody tělesné psychoterapie, jako je biodynamická psychoterapie, Pesso Boyden terapie, biosyntéza, psychoterapeut Peter A.Levine, který svou metodu nazval somatické prožívání a další. Pohlíží na člověka jako na jedinečnou bytost obdařenou instinktivní schopností léčit se a myslícím duchem, který dokáže tuto vrozenou schopnost zapřáhnout a využít. Dá se říci, že i kraniosakrální biodynamika je k těmto psychoterapeutickým metodám blízká, proto tyto metody často propojuji, a při terapii používám i Bachovu květovou terapii TČM a bylinky.
